Druhý den cesty, pondělí.
Cesta z Monticella, kde město i okolí vypadalo tak, jak jsme zvyklí z Evropy, včetně obdělávaných polí, kopců pokrytých lesy a se zbytky sněhu
(je to hodně vysoko, nad ránem bylo „jen“ 12 stupňů), rychle přešla mezi kaňony a skalní stěny, s osamocenými zbytky obydlí původních indiánů,
které ale tentokrát stály za to.
Natural Bridges National Monument – velmi odlehlý národní park s minimem lidí. Má tři nádherné skalní mosty, ke dvěma z nich
(včetně Sipapu Bridge, který je druhý největší skalní most na světě) jsme sestoupali až na dno kaňonu a pak si to zase vyšlapali nahoru.
Traily nebyly dlouhé, ale náročné kvůli horku, převýšení a úsekům po hladké skále, i na zábradlí z ocelových lan a žebříky z kmínků stromů došlo.
Pak bylo třeba z mesy sjet dolů serpentinami Moki Dugway po štěrkové prašné silnici bez svodidel. Výhledy byly moc pěkné 😉
Dole nás čekalo Valley of Gods (Údolí bohů), zmenšenina Monument Valley. Drsná, hrbolatá a prašná cesta nás vedla od jedné krásné „skalky“
ke druhé, člověk neví, na kterou stranu koukat dříve. Byli jsme moc rádi za naše SUV a stálo to rozhodně za to!
A pak už jen najít, kde seženeme večeři, což tady v odlehlých místech Utahu, kde jsme většinu dne neměli ani signál mobilu,
není úplně lehké v normálních dnech, natož v době covidu, a zpět na hotel do Monticella.
No Comments