Articles by Supermam

Den sedmý (poslední), sobota.

Jeskyně Moqui Cave a Belly of the Dragon poblíž Kanabu mezi kapkami deště a v silném větru.
(bodání jehliček písku hnaných větrem cítím ještě teď).
Poprvé po dlouhé řadě týdnů jsme vytáhli dlouhý rukáv.

Přehrada Lake Powell postavená na řece Colorado na hranicích mezi Utahem a Arizonou přehrazením Glen Canyonu.
K Rainbow Bridge (jeden z největších skalních mostů na světě) jsme se nedostali. Musí se k němu lodí a ty kvůli covidu nejezdí.
Ze stejného důvodu je pořád ještě zavřený Antelope Canyon, kam jsme taky hodně chtěli.
I tak je tam spousta věcí k vidění: přehradní hráz, samotná přehrada táhnoucí se do nekonečna k obzoru,
krásný ocelový most, který byl v době svého vzniku největší na světě
(dá je přejít pěšky a ano, i já jsem ho přešla),
stopy dinosaurů (další zůstaly zatopené pod vodou)
nebo meandr Horseshoe Bend.

A večer jsme byli zpět „doma“ v Phoenixu.

Continue Reading

Den šestý, pátek.

Zion National Park patří k nejnavštěvovanějším parkům v USA. No, byly tam davy a průvod jak v létě na Pustevnách.
Nic pro nás. A po téměř samotě, na kterou jsme si v posledních dnech zvykli, to byl šok.
Prý je to také jeden z nejkrásnějších parků. Těžko soudit, z toho, co jsme viděli, jsme úplně unešená nebyla.
Nedostali jsme se ale vůbec do té prý nejhezčí části, ze které vybíhají traily, na které jsme chtěli jít.
Byť jsme přijeli celkem brzy ráno, tak parkoviště podél desetikilometrové Scenic Drive už byla plná, proto celou cestu uzavřeli
a nedovolili ani pouhý průjezd, kdy bychom se mohli koukat alespoň z auta.
Kyvadlové autobusy od Visitor Center nefungovaly kvůli covidu, takže jsme se k trailům nemohli dostat ani tímto způsobem.
Chvíli jsme zvažovali, že bychom přijeli druhý den na pátou ráno, kdy by mohla být šance se na Scenic Drive dostat,
ale ne, opravdu nemusíme mít všechno za každou cenu a s hlasitě nadšenými Američany v zádech bychom si to asi ani pořádně nevychutnali.

Cestou z parku jsme udělali pár zastávek a krátkých procházek, pozorovali (z bezpečné vzdálenosti) pasoucí se bizóny
a pak jsme si to hodně užili v Coral Pink Sand Dunes.
Tak jak byl Zion zklamání, tak duny byly nečekané překvapení, kde jsme se všichni skvěle vyřádili.
Písek jsme měli úplně všude.

Na chatičku v Kanabu jsme dorazili rozumně v podvečer a zbyl čas na grilovačku a pohodovou večeři na verandě.
Mobilní mazlíčci nechyběli 🙂

PS Sprchu jsme pískem nakonec neucpali 😉

Okno v příjezdovém tunelu do Zionu.

Continue Reading

Pátý den, čtvrtek.

Široké zelené údolí s vodou a vysoké hory se zbytky sněhu nadosah. Dovedu si představit, že bych tu žila.
„Povinná“ zastávka u pobočky v Oremu, který byl při cestě 🙂

A pak už „jen“ Bryce Canyon, který vlastně jako kaňon vůbec nevypadá.
Je to místo s tísíci červenými, oranžovými a bílými sklaními věžičkami a hoodoos, kterému místní říkají Amphitheater.
Navajo Loop Trail nebyl dlouhý, ale zato dost výživný kvůli převýšení (170m) – vedl nás dolů na dno amfiteátru a zase zpátky a bez serpentin by to nešlo.
Aspoň jsme se během nezbytných zastávek měli čas kochat a vstřebat výškové měřítko.
Po přesunu na Inspiration Point, kde jsme před sebou měli celý amfiteátr jako na dlani, jsme pak měli dobrou představu i o rozloze.
A klidně věřím, že je to nejrozsáhlejší místo s největším počtem sklaních věží na světě.

Těsně za hranicemi parku jsme splnili přání Davčovi, který se po všech dnech sucha, pouští, písku a prachu těšil na vodu.
Tak tedy trail k Mossy Cave s osvěžujícím vodopádem.

Večer jsme skončili v chatičce v kempu v Kanabu. Ale ta si zaslouží samostatný příspěvek.

Nádhera, po středě jsme si spravili chuť.

Continue Reading

Čtvrtý den, středa.

Věděli jsme, že nás čeká únavný den s dlouhými přejezdy, nakonec to byl i den uzavírek.
Začal hezky horskými údolími Colorada, která připomínají aplská údolí, kdyby Alpy byly vyšší a neobydlené.

Dinosaur National Monument má skalní stěnu, ze které prý vyčnívá přes 1 600 kostí dinosaurů.
Jenomže je v zasklené budouvě a ta byla zavřená. Nakukovali jsme přes sklo a dost kostí viděli a cestou na trailu jsme našli
další kosti vykukující ze skal podél cesty, které je povoleno si osahat Fosílie mušlí jsou teda lepší na Hádech.

Cesta do Salt Lake City byla nekonečná – hustý provoz, často se nedalo předjiždět, jedna oprava silnice za druhou… ještěže se občas objevilo i něco zábavného:
převážení domu po silnici (dá se tu koupit hotový dům včetně oken, verandy, vymalování, koberců apod., dovezou ho po částech a na místě jenom spojí),
nebo lidi místo semaforu (někdo prostě stojí se značkou, která má na jedné straně STOP a na druhé SLOW, a pouští nebo zastavuje auta).
Krajina se pak zase zazelenala, změnila se do severské, objevily se řeky, jezera, břízy a listnaté stromy, u cesty jsme viděli volně losa.
Na vrcholcích hor byl celý den vidět sníh (koneckonců v Salt Lake City byla v roce 2002 zimní olympiáda), i když teplota byla přes třicet.

Salt Lake City bylo také „uzavřeno“, ulice byly liduprázdné (a neuvěřitelně čisté) až na mladé shromažďující se k George Floyd protestům.
Na Temple Square s mormonských chrámem se dostanete jen s bratrem nebo sestrou, kteří tam dnes nebyli.
Věže mormonského chrámu byly obehnané lešením, zlatá socha anděla Moroni sundaná.
State Capitol na kopci byl pro změnu obehnaný žlutou páskou a hlídaný policity.

Naštěstí to všechno zachránilo Great Salt Lake při západu slunce. Jezero má maximální hloubku jen 10 metrů a ta teď rozhodně nebyla dosažena.
Pláž na procházku byla velikáááááá. Můžete si tipnout, kdo pak v tom slaném bahně a vodě došel nejdál 🙂

Nečekaný ranní výhled z okna hotelu

V Evropě loni frčeli růžoví plameňáci a v Utahu teď růžoví alosauři.

Zkamenělé obratle z části páteře dinosaura

Continue Reading

Třetí den, úterý.

Cesta z jednoho krásného kaňonu do ještě hezčího, z bílého do červeného, …
a pak desitky mil mezi pískovcovými skalami nejruznějších velikostí, barev a tvarů.

Newspaper Rock aneb jak se předávaly zprávy před dvěma tisící lety.

Needles Overlook je absolutně opuštěný výhled na Canyonlands National Park. Za dvě hodiny jsme potkali dvě auta a zahlédli jednoho člověka.
Canyonlands je podobný Grand Canyonu, ale není tak barevný, hluboký a sevřený. Díky tomu je výhled otevřený do široka daleka.
Má víc skalních věží (proto Needles), na dně teče Colorado (jako v Grand Canyonu) a Green River.
Z výšky byly vidět vyježděné cesty, já bych si tam ani s naším současným autem netroufla – není tam žádný stín, voda, signál mobile, nejsou mapy.

Arches National Park – turistická záležitost, ale dobře zorganizovaná. Skrz celý park vede silnice s rozšířením na zastavení ve „vhodných“ místech
a s parkovišti u začátků trailů. Kdo chce, projede autem, občas zastaví a fotí, kdo chce, zaparkuje a projde kratší nebo delší trail.
K vidění je toho spousta, některé věci jsou skoro povinnost – třeba téměř 90 metrů dlouhý Landscape Arch, který už za pár let nemusí existovat
(v roce 1991 ho velký kus upadl a oblouk se opět ztenčil) nebo Delicate Arch, který je symbolem Utahu.

A pak přejezd severním Utahem do Fruity v Coloradu – 70 mil (110 km) bezútěšnou žlutošedou krajinou, kde nebylo nic. Žádné domy, čerpačky, stromy,
telefonní signál, prostě nic. Jen pravidelně se opakující značky, že je zákonnou povinností pomoci odstaveným autům – s opravou, odvézt, odtáhnout.
Tomu jsme v tomto opuštěném, horkém místě bez jakéhokoli stínu a vody úplně rozuměli.

Continue Reading

Druhý den cesty, pondělí.

Cesta z Monticella, kde město i okolí vypadalo tak, jak jsme zvyklí z Evropy, včetně obdělávaných polí, kopců pokrytých lesy a se zbytky sněhu
(je to hodně vysoko, nad ránem bylo „jen“ 12 stupňů), rychle přešla mezi kaňony a skalní stěny, s osamocenými zbytky obydlí původních indiánů,
které ale tentokrát stály za to.

Natural Bridges National Monument – velmi odlehlý národní park s minimem lidí. Má tři nádherné skalní mosty, ke dvěma z nich
(včetně Sipapu Bridge, který je druhý největší skalní most na světě) jsme sestoupali až na dno kaňonu a pak si to zase vyšlapali nahoru.
Traily nebyly dlouhé, ale náročné kvůli horku, převýšení a úsekům po hladké skále, i na zábradlí z ocelových lan a žebříky z kmínků stromů došlo.

Pak bylo třeba z mesy sjet dolů serpentinami Moki Dugway po štěrkové prašné silnici bez svodidel. Výhledy byly moc pěkné 😉

Dole nás čekalo Valley of Gods (Údolí bohů), zmenšenina Monument Valley. Drsná, hrbolatá a prašná cesta nás vedla od jedné krásné „skalky“
ke druhé, člověk neví, na kterou stranu koukat dříve. Byli jsme moc rádi za naše SUV a stálo to rozhodně za to!

A pak už jen najít, kde seženeme večeři, což tady v odlehlých místech Utahu, kde jsme většinu dne neměli ani signál mobilu,
není úplně lehké v normálních dnech, natož v době covidu, a zpět na hotel do Monticella.

Continue Reading

Prvni dovolená od vánoc a první den na týdenní cestě.

Walnut Canyon National Monument – skalní příbytky indiánů Sinagua staré asi 1 000 let, stezka kolem nich je bohužel stále zavřená,
tak jen výhled z protější strany kaňonu.

Winslow a slavný Corner z písničky Eagles.

Několik mil po ikonické Route 66.

Petrified Forest National Park – hodně, hodně, ale opravdu hodně zkamenělých stomů, s veškerými detaily jako letokruhy, suky,
kůra nebo odštípnuté kousky. Stáří asi 250 milionů let, takže jsou staší než dinosauři.
A barevné ještěrky.

Painted Desert – tady stačí jen jet a kochat se barvami.

Několikahodinový přejezd liduprázdným územím Navajo – krásná krajina, sem tam nějaký domek, bydlík nebo chatrč, jinak volnost a svoboda.
Jen místy dost smutný pohled na polorozpadlé ruiny budov s rozbitými auty a jiným harampádím kolem, v nichž se zjevně stále bydlí.
Plus zde stále platí zákaz vycházení a vše je zavřeno, nikde nikdo.
Jen desítky volných koní, někdy tedy i přímo na silnici (bez jezdců!)

A večer Utah a první „skalky“.

Continue Reading

Doplnění z minulého víkendu, než se vydáme na týdenní cestu.

Sopka, která vybuchla asi před tisícem let, změnila široké okolí v tak trochu měsíční krajinu.
Zůstala po ní zkamenělá lávová řeka, po jejímž „břehu“ a částečně i v ní jsme se prošli.
Sopečný popel pokryl cca 2 000 km2 a prudký vítr z něj teď na kopcích vytváří duny.
Někdy je hrubý a vypadá jako škvára, jindy je jemný jako písek a hodně špatně se v něm chodí.

Na samotný kráter se vylézt nesmí (koukněte na něj třeba tady Sunset Crater),
ale vyšlápli jsme na vedlejší menší Lenox Crater,
kde neskutečně hodně foukalo, šišku vyhozenou vzhůru to odneslo o 3 metry.

Zastavili jsme se i na Cinder Lake, kde američtni astronauti nacvičovali na přistání na Měsíci.

PS Dvě hodiny cesty na sever a bylo tam o 15 stupňů chladněji než v Phoenixu a sníh na dohled.

… to je pro mne už řadu týdnů nedostatková komodita.

Vláďa mne zavedl na správné místo, donesl a rozložil židličku a nechal mi tolik času, kolik jsem potřebovala.
Suchá tráva šustila, vítr šuměl v kaktusech, ptáci zpívali i křičeli, občas rušilo nějaké letadlo a jinak NIC.
Úžasné to bylo. Děkuji.