Articles by Supermam

Kdy jindy se jet podívat do Saguaro National Park než když saguara právě kvetou?

Saguaro je národní symbol Arizony a nikde jich neroste víc.
V parku jich jsou lesy – malých, velkých, s rameny i bez, kvetoucích s bílými věnečky květů na vrcholcích ramen, už odkvetlých i působivá torza těch padlých.
Mezi nimi jiné kaktusy a rostliny, spousta ptáků, ještěrek (třeba s ocasem pruhovaným stejně jako mají chřestýši), kangaroo rats, parádní divočina.
A k tomu ještě tisíc let staré petroglyfy.

PS Jak se fotí květy saguar? Špatně. Nejlépe prý dloooouhou selfie tyčí. Tu my ale nemáme….

Jedna škola skončila.
Vzpomínka na dny, kdy ještě jezdil school bus.

O dva a půl měsíce později, o pětadvacet stupňů více a žádná voda (kéž by jí trochu bylo).

Cibola Pass, Jordan a Soldiers Pass Trail.
Devil’s Kitchen Sinkhole – puklina ve vápencovém podloží, která se vodní erozí během mnooooooha let zvětšila tak, až se propadl strop a otevřela se světu.
Seven Sacred Pools – přírodní jezírka, které využívali už staří indiáni, obvykle jimi protéká voda, teď byly z půlky vyschlé.
Soldiers Pass Cave – krásná jeskyně s ještě hezčím výhledem, ale výstup k ní je neznačený, neudržovaný a strmý.
A jinak krása na každém kroku.

Náročný výšlap hlavně kvůli horku a strmé sklanaté stezce k jeskyni, kde si bylo občas potřeba pomoci rukama, a vzala nám hodně sil.
Nesdělitelně krásná krajina, kde za každým hřebenem nebo zatáčkou čeká další dechberoucí (v tom horku rozhodně 😉 ) výhled.

PS Příznivci New Age věří, že právě oblast Sedony je středem vírů energie vyzařovaných silou Země.

Vidíte Adri? Tak ji použijte jako měřítko pro představu o velikosti.

 

Jasně, Arizona je sice hlavně poušť, ale sníh tu taky mají.
Foceno posledního března u Flagstaffu (dvě hodiny jízdy na sever od Phoenixu),
kolem cest byly zbytky sněhu po sněhové nadílce pár dní předtím.
Nahoře v kopcích je lyžařské středisko s šesti sedačkovými lanovkami a výhledem do Grand Canyonu 😉

 

Javelinas = prasátka pekari
Model pózoval hned před balkónem, koukali jsme si pěkně z oka do oka.

Byť jsme vyrazili už o půl sedmé, při návratu se stejně teplota blížila třicítce.
Mládež dospávala a doplňovala síly po včerejším náročném výletu.

Červené květy Ocotillos, které se mi tak líbily, jsou pryč, i lístky opadaly. Kvetou jen saguara.

 

V ostrém ranním slunci. Sedmá hodina ranní, teplota 27 stupňů Celsia.

 

Bobcat trail a kousek Dixie loop trail podruhé.

Ranní procházka bez dětí, protože ty vstaly až ve chvíli, kdy už byla teplota příliš vysoká na procházky.
Krajina nezastavitelně žloutne a hnědne (pro srovnání dávám i fotky ze stejných míst z postu před měsícem 2.4.2020).
Kvetou už jen saguara (ovšem nádherně), sem tam nějaká cholla.
Ze zvířat zůstaly k vidění jen ještěrky a občas nějaký pták na květu saguara.

u

 

 

 

Bell trail #13 podél Beaver Creeku (Bobří potok).
Krásná stezka v nádherném prostředí s neuvěřitelně malebnými zákoutími potoka, průzračnou vodou a desítkami raků.
Ale… lépe bychom si to asi vychutnali, kdyby tam bylo o deset stupňů a polovinu lidí méně.

Poučení pro příště:
– Trail měl mít 7 mil/11 km, my jsme ale ušli 15 km.
– Podle předpovědi měla pozdě odpoledne teplota vystoupat na 31 stupňů
(to už jsme chtěli být dávno zpátky doma), ale už kolem poledne bylo 35 stupňů.
– Že tam bude málo stínu jsme věděli, že tam nebude téměř žádný, jsme z průvodců nepochopili.
Ještěže se dalo občas sejít k potoku se schladit.
– Množství lidí na koupačce na  konci a cestou zpět bylo nepříjemné
(často s repráky zapnutými pořádně nahlas i za chůze, to je tady zvláštní zvyk
– plaší tak divoká zvířata nebo se jen bojí ticha?)

PS Viděno s odstupem týdne: nádhera, ale vybrali jsme si špatnou dobu.
PPS Nepřehlédněte hlavu bobra (někdo říká, že jazyk), ze které se skáče.