Arizona

A správná elektronická rodina po odpoledni stráveném u vody.
Dodělávky do práce i do školy (Social Studies: úvaha na téma Urban Sprawl 😉 ).

A pak už jen pohoda dle vlastního výběru.

… vylézají hadi, štíři.

Foceno teď večer, ve vedlejším domě.
(fotka vypůjčena, citace bohužel neumím)

Některá nebezpečí se zde zdají být bezprostřednější než covid-19.

Varování: Babička M. by se na fotky neměla dívat.

David si moc, moc přál sestoupit na dno kaňonu.
Nechtěl slyšet, že takový výlet je vzhledem k délce a převýšení doporučován jako celodenní nebo lépe dvoudenní.
Nakonec jsme se dohodli, že sejdeme jen tam, kam to čas dovolí, a na zpáteční cestu nahoru si necháme dvojnásobnou dobu.
Bohužel všechny traily, na které jsme v Grand Canyonu narazili, byly zavřené.
Stezky jsou úzké a není možné dodržet bezpečnou vzdálenost.

Až na úplně poslední plánované zastávce v pozdním odpoledni,
daleko od turistického centra, David našel otevřený Grandview Trail.
Only for experienced hikers!
Úplně dolů jsme nedošli (stačilo po červenou vrstvu pro odebrání vzorků),
ale vrátili jsme se živí a zdraví 🙂 a spokojení jsme se za soumraku mohli vydat domů.

 

Kopec posypaný množstvím černým a hnědých valounů (kde se vzaly na kopci?),
výhled na předměstí i mrakodrapy, varování před chřestýšem a jinak nic.

Příjemné, ale nenapadá mne, proč se vracet. Asi jsem už rozmlsaná.

A ještě na jednu věc jsme nebyli při návštěvě Grand Canyonu připraveni – že ho budeme mít jen pro sebe.

Jeli jsme tam na úplném konci března, pár týdnů po zrušení letů do US a omezení hromadných akcí,
den poté už platil v Arizoně stay-at-home order, samotný Grand Canyon se úplně zavřel dna dny po naší navštěvě.
Doufala jsem, že by tam mohlo být méně lidí, než známe z předchozích návštěv,
kdy člověk jde po rimu (okraji kaňonu) v nekončícím zástupu, čeká ve frontě, aby se mohl podívat z vyhlídky,
a ať se snaží sebevíc, má na každé fotce alespoň pět cizích tváří, všude je hluk a davy lidí.
Tentokrát bylo i P1 parkoviště prázné (obvykle je obsazené i poslední místo na P6 a auta parkují kdekoli),
na chodnících na rimu jsme někoho potkali jen velmi zřídka,
vyhlídky jsme měli pro sebe, a pokud tam někdo chtěl taky, tak v odstupu několika desítek metrů
klidně čekal, protože nebylo kam spěchat a s kým se předbíhat.

Troufám si tvrdit, že toto už já ani A+D nezažijeme – být v Grand Canyonu téměř sami.
Bylo to intezivní, neuvěřitelné a nezapomenutelné.

 

 

Trail téměř za domem.
Tentokrát bez dětí, za většího horka a ve výrazně rychlejším tempu.
Tráva usychá, kvetení převzaly kaktusy a vše se barví do hněda.

PS Mládež raději zůstala v chládku a bezpečí se svými elektronickými mazlíky.
Ale mile překvapili a při návratu na nás čekal nachystaný oběd 🙂

Lonely Planet píše: Nezáleží na tom, kolik jste si toho o Grand Canyonu přečetli
nebo kolik fotografií jste už viděli – na ten pohled vás stejně nic nepřipraví.
A já dodám, že je stejně tak jedno, že už jste někdy Grand Canyon navštívili – znovu vás to omráčí.
Krásou i velikostí.

Délka kaňonu je 277 mil (445 km). Průměrná vzdálenost jižního a severního okraje 11 mil (18 km),
ale autem je to jízda na pět hodin (215 mil/346 km) po malých pouštních silnicích.
Průměrná hloubka kaňonu je asi 1 míle (1,6 km), severní okraj je zhruba 300 m vyšší než jižní okraj.
Na dně teče Colorado, které kaňon za milióny let vyhloubilo.
Vrstvy hornin u dna, které svým působením řeka odkryla, jsou staré asi miliardu let,
ty, po kterých jsme šplapali nahoře, jen nějakých 250 miliónů.

PS Pro nastavení měřítka: vzdálenost Brno – Praha je zhruba 200 km.
PPS Výlet z konce března, jen jsem neměla čas dříve probrat fotky.