Moje srdeční záležitost.
Před dvaceti lety jsem vylezla až nahoru. Letos to nevyjde, nevyhráli jsme v loterii povolení k výstupu.
Jasně, to je tak trochu výmluva 
– nemám natrénováno a zbytek rodiny taky ne.
Tak jsem jen nostalgicky vzpomínala při západu slunce a mládež se zabavila po svém
Drsný propad teploty – včera v Death Valley 51 stupňů C, dnes ráno 6 stupňů.
Pohoří Sierra Nevada se tyčí jako hradba mezi západním pobřežím a kontinentální částí USA.
Včera jsme jen rychle přejeli, tak dnes tuffové věže na salinním Mono Lake, Devils Postpile NM (čedičové sloupy),
Rainbow Falls a Hot Springs (barvičky jak v Yellowstonu )
doplnit foto + dopsat
Den druhý, pondělí
Je příjemné zjistit, že se ve svém věku můžu stále ještě spolehnout na svou pamět.
O Death Valley se obvykle píše, že je to horké, vyprahlé a nehostinné místo.
Já jsem si ale z mé návštěvy před lety pamatovala překvapivé barvy,
množství rozmanitých tvarů a struktur, ticho s šuměním větru
občas přerušené křehkým zvonivým zvukem praskání solné krusty
nebo přesypáním písku.
A přesně takové to dnes zase bylo. Drsné, ale nádherné.
doplnit foto + dopsat
Od neděle jsme už zase na cestě, tentokrát na severozápad.
Kaktusy nahradily Joshua trees (druh yuccy) a pak už zůstaly jen nízké keře a chomáče trávy v mohavské poušti.
Chlapi mají slabost pro přehrady a proto byla zastávka na Hoover Dam jasná věc.
Skončilo to zklamáním – přístup k hrázi byl zavřený i mostu byl zavřený
a na vyhlídce byl dav neskutečně protivných turistů, kteří si odskočili z Las Vegas.
Nad přehradou se vytvořilo 180 km dlouhé Lake Mead. Středem jezera vede hranice mezi Nevadou a Arizonou.
Kolem jsou barevné kaňony, červené skály, zálivy s loděnicemi i opuštěné pláže.
Koupání bylo po dlouhé cestě příjemné osvěžení.
Zapadající slunce podtrhlo červenou ve Valley of Fire – taková hodně zmenšené ukázce toho, co jsme viděli v Utahu, natěsnané na malém místě:
sklály nejrůznějších tvarů, vlny, oblouky, písek, červená.
A noční Las Vegas bylo podle očekávání – barevné, hlučné, bláznivé…
Poblíž našeho apartmánu vede podivuhodná umělá řeka či kanál. Je celá betonová, rovná jako podle pravítka a nelze se k ní přiblížit – je ze všech stran obehnahá plotem s ostnatým drátem. Při pohledu z mostu to vypadá, že je docela hluboká, s čistou vodou. Vede směrem od místní přehrady, takže na první pohled je to jen upravený umělý kanál.
Je ale docela zvláštní, že přes koryto vedou mimoúrovňové křižovatky pro místní sezónní potoky, všude okolo je plot s ostnatým drátem a cedulkami CAP – Central Arizona Project. Po chvíli hledání na internetu je jasné, že se jedná o něco většího. Mnohem většího…
Jeden z mála trailů, který je tady po rovině.
Docela dlouhý a asi i proto tam skoro nikdo nebyl, jen občas nás míjeli cyklisté.
Několikrát překročí vyschlé řečiště, v některých místech nečekaně široké.
Cedule upozorňující na povodně zní při současném počasí a suchu vtipně,
ale hodně bych si přála vidět, jak korytem teče voda.
Vzhledem k tomu, že monzuny mají zpoždění, tak se mi to asi bohužel nepoštěstí.
Nejdříve jsme si říkali, že máme spoustu času.
Pak přišel stay-at-home order, pak toho bylo hodně ve škole a v práci,
pak jsme cestovali, pak byl curfew, pak…
A teď už byl pomalu nejvyšší čas splnit povinnost a navštívit centrum.
