Dcera má pravdu, byla to pěkná pruda. Vykopal jsem děti, aby milostivě jely na přehradu, dovezl je tam, nafoukal SUPy, složil pádla…
…a dětičky všechno sebraly, vyrazily na projížďku a nechaly mě na břehu. A pak ještě postnou na blog, jaká že to byla pruda…
Holota jedna nevděčná!
Bell trail #13 podél Beaver Creeku (Bobří potok).
Krásná stezka v nádherném prostředí s neuvěřitelně malebnými zákoutími potoka, průzračnou vodou a desítkami raků.
Ale… lépe bychom si to asi vychutnali, kdyby tam bylo o deset stupňů a polovinu lidí méně.
Poučení pro příště:
– Trail měl mít 7 mil/11 km, my jsme ale ušli 15 km.
– Podle předpovědi měla pozdě odpoledne teplota vystoupat na 31 stupňů
(to už jsme chtěli být dávno zpátky doma), ale už kolem poledne bylo 35 stupňů.
– Že tam bude málo stínu jsme věděli, že tam nebude téměř žádný, jsme z průvodců nepochopili.
Ještěže se dalo občas sejít k potoku se schladit.
– Množství lidí na koupačce na konci a cestou zpět bylo nepříjemné
(často s repráky zapnutými pořádně nahlas i za chůze, to je tady zvláštní zvyk
– plaší tak divoká zvířata nebo se jen bojí ticha?)
PS Viděno s odstupem týdne: nádhera, ale vybrali jsme si špatnou dobu.
PPS Nepřehlédněte hlavu bobra (někdo říká, že jazyk), ze které se skáče.
Tak nám včera prodloužili stay at home order 🙁 🙁 🙁
Je tady horko 40 stupňů, super bazén máme hned za domem, ale nemůžeme tam 🙁
Ještěže můžeme alespoň jezdit k Lake Pleasant.
Včera večer jsme tam zase vyrazili a bylo tam úžasně a klid a viděli jsme krásný západ slunce.
Podle fotky musíte uznat, že byl nádherný.
Dneska jsem do výtvarky dodělala comics, moc mne to bavilo a myslím, že se mi povedl.
Davidův comics jste už viděli. On raději kreslí tužkou a má tam spoustu detailů.
Ale já mám ráda barvy
a ve skutečnosti na papíře jsou ty barvy ještě lepší než na počítači.
.
A správná elektronická rodina po odpoledni stráveném u vody.
Dodělávky do práce i do školy (Social Studies: úvaha na téma Urban Sprawl 😉 ).
A pak už jen pohoda dle vlastního výběru.
… vylézají hadi, štíři.
Foceno teď večer, ve vedlejším domě.
(fotka vypůjčena, citace bohužel neumím)
Některá nebezpečí se zde zdají být bezprostřednější než covid-19.
Varování: Babička M. by se na fotky neměla dívat.
David si moc, moc přál sestoupit na dno kaňonu.
Nechtěl slyšet, že takový výlet je vzhledem k délce a převýšení doporučován jako celodenní nebo lépe dvoudenní.
Nakonec jsme se dohodli, že sejdeme jen tam, kam to čas dovolí, a na zpáteční cestu nahoru si necháme dvojnásobnou dobu.
Bohužel všechny traily, na které jsme v Grand Canyonu narazili, byly zavřené.
Stezky jsou úzké a není možné dodržet bezpečnou vzdálenost.
Až na úplně poslední plánované zastávce v pozdním odpoledni,
daleko od turistického centra, David našel otevřený Grandview Trail.
Only for experienced hikers!
Úplně dolů jsme nedošli (stačilo po červenou vrstvu pro odebrání vzorků),
ale vrátili jsme se živí a zdraví 🙂 a spokojení jsme se za soumraku mohli vydat domů.
Kopec posypaný množstvím černým a hnědých valounů (kde se vzaly na kopci?),
výhled na předměstí i mrakodrapy, varování před chřestýšem a jinak nic.
Příjemné, ale nenapadá mne, proč se vracet. Asi jsem už rozmlsaná.
A ještě na jednu věc jsme nebyli při návštěvě Grand Canyonu připraveni – že ho budeme mít jen pro sebe.
Jeli jsme tam na úplném konci března, pár týdnů po zrušení letů do US a omezení hromadných akcí,
den poté už platil v Arizoně stay-at-home order, samotný Grand Canyon se úplně zavřel dna dny po naší navštěvě.
Doufala jsem, že by tam mohlo být méně lidí, než známe z předchozích návštěv,
kdy člověk jde po rimu (okraji kaňonu) v nekončícím zástupu, čeká ve frontě, aby se mohl podívat z vyhlídky,
a ať se snaží sebevíc, má na každé fotce alespoň pět cizích tváří, všude je hluk a davy lidí.
Tentokrát bylo i P1 parkoviště prázné (obvykle je obsazené i poslední místo na P6 a auta parkují kdekoli),
na chodnících na rimu jsme někoho potkali jen velmi zřídka,
vyhlídky jsme měli pro sebe, a pokud tam někdo chtěl taky, tak v odstupu několika desítek metrů
klidně čekal, protože nebylo kam spěchat a s kým se předbíhat.
Troufám si tvrdit, že toto už já ani A+D nezažijeme – být v Grand Canyonu téměř sami.
Bylo to intezivní, neuvěřitelné a nezapomenutelné.
Trail téměř za domem.
Tentokrát bez dětí, za většího horka a ve výrazně rychlejším tempu.
Tráva usychá, kvetení převzaly kaktusy a vše se barví do hněda.
PS Mládež raději zůstala v chládku a bezpečí se svými elektronickými mazlíky.
Ale mile překvapili a při návratu na nás čekal nachystaný oběd 🙂
