Kopec posypaný množstvím černým a hnědých valounů (kde se vzaly na kopci?),
výhled na předměstí i mrakodrapy, varování před chřestýšem a jinak nic.

Příjemné, ale nenapadá mne, proč se vracet. Asi jsem už rozmlsaná.

A ještě na jednu věc jsme nebyli při návštěvě Grand Canyonu připraveni – že ho budeme mít jen pro sebe.

Jeli jsme tam na úplném konci března, pár týdnů po zrušení letů do US a omezení hromadných akcí,
den poté už platil v Arizoně stay-at-home order, samotný Grand Canyon se úplně zavřel dna dny po naší navštěvě.
Doufala jsem, že by tam mohlo být méně lidí, než známe z předchozích návštěv,
kdy člověk jde po rimu (okraji kaňonu) v nekončícím zástupu, čeká ve frontě, aby se mohl podívat z vyhlídky,
a ať se snaží sebevíc, má na každé fotce alespoň pět cizích tváří, všude je hluk a davy lidí.
Tentokrát bylo i P1 parkoviště prázné (obvykle je obsazené i poslední místo na P6 a auta parkují kdekoli),
na chodnících na rimu jsme někoho potkali jen velmi zřídka,
vyhlídky jsme měli pro sebe, a pokud tam někdo chtěl taky, tak v odstupu několika desítek metrů
klidně čekal, protože nebylo kam spěchat a s kým se předbíhat.

Troufám si tvrdit, že toto už já ani A+D nezažijeme – být v Grand Canyonu téměř sami.
Bylo to intezivní, neuvěřitelné a nezapomenutelné.

 

 

Trail téměř za domem.
Tentokrát bez dětí, za většího horka a ve výrazně rychlejším tempu.
Tráva usychá, kvetení převzaly kaktusy a vše se barví do hněda.

PS Mládež raději zůstala v chládku a bezpečí se svými elektronickými mazlíky.
Ale mile překvapili a při návratu na nás čekal nachystaný oběd 🙂

Lonely Planet píše: Nezáleží na tom, kolik jste si toho o Grand Canyonu přečetli
nebo kolik fotografií jste už viděli – na ten pohled vás stejně nic nepřipraví.
A já dodám, že je stejně tak jedno, že už jste někdy Grand Canyon navštívili – znovu vás to omráčí.
Krásou i velikostí.

Délka kaňonu je 277 mil (445 km). Průměrná vzdálenost jižního a severního okraje 11 mil (18 km),
ale autem je to jízda na pět hodin (215 mil/346 km) po malých pouštních silnicích.
Průměrná hloubka kaňonu je asi 1 míle (1,6 km), severní okraj je zhruba 300 m vyšší než jižní okraj.
Na dně teče Colorado, které kaňon za milióny let vyhloubilo.
Vrstvy hornin u dna, které svým působením řeka odkryla, jsou staré asi miliardu let,
ty, po kterých jsme šplapali nahoře, jen nějakých 250 miliónů.

PS Pro nastavení měřítka: vzdálenost Brno – Praha je zhruba 200 km.
PPS Výlet z konce března, jen jsem neměla čas dříve probrat fotky.

 

 

Odpolední procházka pro zachování psychického zdraví a životů.
Nezvykle šedý povrch (tipuji břidlici) nechal moc pěkně vyniknout kvetoucím kaktusům a dalším rostlinám.
Opět téměř liduprázdno, ale potkali jsme chipmánky.
Propojili jsme Slate trail, Quartz trail and Jaspers trail,
což znamená pomalé, dlouhé, nenáročné stoupání v první polovině a pak rychlejší sestup zpět.
Vážně nechápu, z čeho byli mládežníci tak zničení 😉

SUPy otestovány. Mládežník spokojen. Social Distancing dodržen.
A pak přišla bouřka.

Národní park a biosférická rezervace UNESCO na samém jihu Arizony na hranicích s Mexikem.
Border Patrol nás kontrolovali hned dvakrát, jestli nejsme nelegální imigranti nebo pašeráci drog.

Domov Organ Pipe Cactus.
Už zase kaktusy…. jenže tyhle jsou jiné a jinde než v Sonorské poušti nerostou.
Větví se hned  u země a ramena mají výšku zhruba 5 – 6 metrů, byť ročně porostou o 2,5 palce (6,5 cm).
Průměrný věk 150 let, poprvé kvetou v 35 letech.

Pak jsou tam samozřejmě taky další druhy kaktusů a kytky, ještěrky, kolibříci, supi a sovy, netopýři,
králící a roadrunneři vbíhající za soumraku pod kola auta…
Cesta napříč parkem (21 mil/34 km) je jednosměrná, jen štěrková, drsná a prašná, byli jsme rádi, že máme čtyřkolku.

Zkamenělé přerostlé velikonoční vajíčko.