Doplnění z minulého víkendu, než se vydáme na týdenní cestu.

Sopka, která vybuchla asi před tisícem let, změnila široké okolí v tak trochu měsíční krajinu.
Zůstala po ní zkamenělá lávová řeka, po jejímž „břehu“ a částečně i v ní jsme se prošli.
Sopečný popel pokryl cca 2 000 km2 a prudký vítr z něj teď na kopcích vytváří duny.
Někdy je hrubý a vypadá jako škvára, jindy je jemný jako písek a hodně špatně se v něm chodí.

Na samotný kráter se vylézt nesmí (koukněte na něj třeba tady Sunset Crater),
ale vyšlápli jsme na vedlejší menší Lenox Crater,
kde neskutečně hodně foukalo, šišku vyhozenou vzhůru to odneslo o 3 metry.

Zastavili jsme se i na Cinder Lake, kde američtni astronauti nacvičovali na přistání na Měsíci.

PS Dvě hodiny cesty na sever a bylo tam o 15 stupňů chladněji než v Phoenixu a sníh na dohled.

… to je pro mne už řadu týdnů nedostatková komodita.

Vláďa mne zavedl na správné místo, donesl a rozložil židličku a nechal mi tolik času, kolik jsem potřebovala.
Suchá tráva šustila, vítr šuměl v kaktusech, ptáci zpívali i křičeli, občas rušilo nějaké letadlo a jinak NIC.
Úžasné to bylo. Děkuji.

Kdy jindy se jet podívat do Saguaro National Park než když saguara právě kvetou?

Saguaro je národní symbol Arizony a nikde jich neroste víc.
V parku jich jsou lesy – malých, velkých, s rameny i bez, kvetoucích s bílými věnečky květů na vrcholcích ramen, už odkvetlých i působivá torza těch padlých.
Mezi nimi jiné kaktusy a rostliny, spousta ptáků, ještěrek (třeba s ocasem pruhovaným stejně jako mají chřestýši), kangaroo rats, parádní divočina.
A k tomu ještě tisíc let staré petroglyfy.

PS Jak se fotí květy saguar? Špatně. Nejlépe prý dloooouhou selfie tyčí. Tu my ale nemáme….

Jedna škola skončila.
Vzpomínka na dny, kdy ještě jezdil school bus.